Dům s adresou Brněnská 9 v Mikulově zdobí od konce června pamětní deska s bustou Hieronyma Lorma. Právě tam se před sto devadesáti lety tvůrce prstové dotykové abecedy pro hluchoslepé narodil.
Žil ve tmě a tichu. Když ho nikdo neviděl, sedával u klavíru a plakal. Svému osudu čelil nadějí a vírou v budoucnost. Filosof, spisovatel, básník, dramatik, publicista, autor řeči hluchoslepých – to je mikulovský rodák Hieronymus Lorm. Jeho význam teď bude připomínat dílo akademického sochaře Nikose Armutidise.
„Cesta, která vede k pořízení pamětní desky, bývá trnitá. Zvláště pokud se týká osobnosti, o které málokdo něco ví. Na této cestě jsme však nešli sami, ale s naším rakouským partnerem,“ uvedla předsedkyně Muzejního spolku v Mikulově Jarmila Červená. Slavnostním odhalením desky tak vyvrcholil přeshraniční projekt Muzejního spolku v Mikulově a Kulturverein Südmährenhof z rakouského Niedersulzu Pocta Hieronymu Lormovi.
„Jeho spisy jsou téměř zapomenuty. Dal však světu novou řeč, kterou ani v současné době nenahradila jiná, třeba elektronická forma. A to svědčí o mnohém. Když byla v roce 1993 založena společnost pro hluchoslepé Lorm, vybrala si pro komunikaci právě Lormovu abecedu. Pro její snadnost vnímání, naučení, doteku a orientace. Hluchoslepí tak nepotřebují k dorozumění třetího člověka,“ vyzdvihla Červená.
Podle ní se z náměstíčka na rohu ulic Brněnská a Husova spolu s rodným domem Lormovým, který patří mezi renesanční památky, stává romantické prostředí nabízející vysoké estetické prožitky. „Mnohé návštěvníky přitahuje socha vinaře. Zanedlouho se tu navíc otevře Galerie Závodný, která dá nahlédnout do světa špičkového umění,“ doplnila Červená.
Spolu s ní desku odhalil za pěveckého doprovodu Virtuosi di Mikulov Reiner Elsinger, představitel rakouské partnerské organizace. „Není nutné hovořit o tom, jak moc je třeba zasazovat se o zachovávání historických kulturních tradic. Již za mého mládí na mě Lormův rodný dům působil magickým dojmem, a to jsem ještě netušil, o jak významné místo jde,“ podotkl.
Uskutečněný projekt si pochvaluje také starosta Mikulova Rostislav Koštial. „Mé poděkování patří všem, kteří se zasluhují o objevování téměř zapomenutých rodáků, bez nichž by nebylo ani našeho krásného města,“ nechal se slyšet .
Mikulovský festival Eurotrialog pokračuje 19. a 20. srpna 13. ročníkem. Vedle zavedených jmen dává příležitost novým tvářím a nezapomíná na speciality, které nejsou jinde k slyšení a vidění. Fanoušci v Mikulově pořídí dva dny hudby za 350 Kč. Festival si za dvanáct let své existence vybudoval pověst jednoho z nejzajímavěji dramaturgicky obsazovaného festivalu.
Festival založil v roce 1999 člen hudební skupiny Už jsme doma Romek Hanzlík jako událost, kde se chtěl po skončení hudební kariéry nadále potkávat se svými slovenskými a rakouskými kolegy a přáteli – hudebníky. Romek Hanzlík vysvětluje: „Slovensko a Rakousko patřily k našim nejčastějším zahraničním hudebním štacím a současně se naše agentura A. M. P. snažila dělat koncerty slovenským i rakouským kapelám u nás. A tak mě jednoho dne napadlo, že nebudeme jezdit pořád tam a zpátky, ale že se potkáme uprostřed cesty. A tak vznikl Eurotrialog. Festival na pomezí tří států.“
Festival se ale již dávno neomezuje na umělce ze zakládajících tří států. Letos například bude jednou z ozdob programu islandské skupina Árstíðir. Ze Slovenska přijede Hrdza a Hvozd. Dramaturgie festivalu po celý rok mapuje především českou nezávislou scénu a do Mikulova zve ty nejlepší, které objeví, aby se zde představili na jednom pódiu po boku zavedených umělců. Vedle stálic české scény (Visací zámek, Tleskač, Neočekávaný dýchánek, Ahmed má hlad) zahrají i vycházející hvězdy české scény Čokovoko nebo skupina Dva. Program doplňují nová jména, například Žamboši, Projekt Lajka, Sousedi, Open Day, Nuck Chorris Gang. Eurotrialog každoročně uvádí speciality, které bývají k vidění a slyšení velice zřídka. Příkladem je skupina Dubbuj či jejich souputníci Vltava. V Mikulově vystoupí také Půlnoc, skupina, kterou založil Mejla Hlavsa. Ta obnovila na jeden rok svoji činnost a půjde o jednu z mála příležitostí skupinu vidět. Nebude chybět ani překvapivě obnovená skupina Kopir Rozsywal Bestar, kde hraje polovina Psích vojáků.
Lahůdkou budou jistě i doprovodné koncerty nad střechami mikulovského Náměstí (terasa Dietrichsteinské hrobky), kde se představí Pavel Fajt či Vladimír Václavek. V čajovém stanu u amfiteátru je naplánována projekce sibiřských filmů Martina Ryšavého. Ten představí také svoji skupinu Bouchací šrouby. Více na www.eurotrialog.cz včetně programu celého festivalu.
Vytoužený prázdninový čas právě odpočítává svoji první polovinu. Síly regenerující odpočinek, spoustu sluníčka a příjemnou dovolenou, to si přeje snad každý z nás. Kdo by se takového potěšení dobrovolně vzdával? Přesto opět na sklonku prázdnin od 19. do 26. srpna proběhne v mikulovské základní umělecké škole již 12. ročník Klavírních kurzů Mikulov s podtitulem „Audaces fortuna iuvat“ (odvážným štěstí přeje), jehož pořadatelem je již tradičně Sdružení hudebníků města Mikulov ve spolupráci se Základní uměleckou školou Mikulov.
Setkání mladých klavíristů a pedagogů z celé republiky i ze zahraničí je již tradičně příležitostí připravit se na nadcházející školní rok načerpáním motivace i inspirace pro dalších deset měsíců studia a práce. Je to současným jazykem řečeno jakýsi workshop pro všechny zúčastněné. Pro žáky, kteří se musí na kurzy během prázdnin připravit. Pro jejich učitele, kteří je v průběhu své dovolené musí vést. Pro všechny další pedagogy, kteří mají zájem sledovat a učit se, jak své žáky vést ještě lépe. I pro lektory, kteří tak neztrácejí kontakt s tím nejmladším nadějným pianistickým potenciálem.
Zájem o mikulovské kurzy přes všechny skeptické předpovědi (pozdní prázdninový termín, široké spektrum vábivých nabídek bez pracovní povinnosti a v neposlední řadě i ve všech pádech skloňovaná finanční krize) neopadá. Snad je to proto, že mikulovské klavírní kurzy zůstaly věrné své původní myšlence – dát možnost zúčastnit se co nejširšímu spektru mladých pianistů. Snažily se vyhnout lákavým přívlastkům – mistrovské, zahraniční apod. (přitom to všechno zde je). Jsou tu vedle sebe děti průměrně nadané, které mají hudbu především rády a jsou tu děti mimořádné talentované, které jasně spějí k profesionální pianistické dráze. Vzájemně se učí toleranci, kritice, sebekritice a úctě k umění druhého. Určitě je to i proto, že Mikulov se svým jedinečným interiérem i exteriérem je lákavým místem pro taková setkání. Ale zcela jistě je to proto, že samo město Mikulov svou finanční podporou a záštitou umožňuje, že tohle všechno lze nabídnout. Je to velkorysý dar, který se, doufám, v budoucnosti mnohonásobně zúročí.
A na co se může těšit mikulovské publikum? Součástí kurzů jsou samozřejmě i pozvání na veřejnosti přístupné koncerty. Z těch stěžejních bychom rádi nabídli v sobotu 20. srpna v 19 hodin v Zámeckém sále vystoupení klavírního dua Ardašev & Ardaševová. Klavírní duo skvělých brněnských pianistů Renaty a Igora Ardaševových je již po léta stálicí na tuzemských i zahraničních pódiích. V úterý 23. srpna ve stejnou dobu opět v sále zámku to bude klavírní recitál Lukáše Michela, vynikajícího českého pianisty, který je pedagogicky doma na Ostravské universitě, koncertně v ČR i zahraničí. Podrobný program zmíněných koncertů i dalších akcí bude uveden v příštím čísle Zpravodaje.
V úterý 21. 6. navštívili žáci 8. ročníku Základní školy Mikulov Valtická čističku odpadních vod v Mikulově. Tato exkurze proběhla v rámci projektu Posilování jazykových znalostí a praktických dovedností Renards.
Žáci měli možnost prohlédnout si dopodrobna celý areál zrekonstruované čističky.
Exkurze byla pro nás pro všechny velmi zajímavá, proto děkujeme pracovníkům čističky odpadních vod v Mikulově, že nám do areálu umožnili přístup a provedli nás tímto zařízením.
Tak zase po roce bude mikulovské Náměstí vonět nepřeberným množstvím vůní z kuchyní Národů Podyjí. Na již 12. ročníku festivalu nebudou chybět ani hudební vystoupení souborů i sólistů národnostních menšin.
Festival začíná v pátek 22. 7. v 18 hodin v Galerii Konvent vernisáží výstavy Na pomezí/Dazwischen – zkušenosti s hranicemi. Po ní bude promítnut dokument V souladu s přírodou.
V sobotu od 10 hodin se na Náměstí představí hudební skupina Livada, Trio de Janeiro, Urband, Epaš, HIFI FM, ale také Ruské kulturní centrum, Okamih stretnutia, Petr Váša, Adam K., národopisný soubor Pohárek, Mužáci z Dolních Dunajovic a duo Čokovoko.
Své kulinářské speciality bude nabízet osmnáct národních kuchyní, mj. arménská, bulharská, goralská, židovská, kavkazská, italská, valašská, vídeňská, romská, záhorácká a samozřejmě i moravská a svůj bar budou mít i Koktejly za lepší svět. Od druhé hodiny odpolední pak bude přímo na radnici ochutnávka vín.
V neděli se bude na Kostelním náměstí od 10 hodin tradičně společně snídat. Permanent Breakfast celý festival Národů Podyjí zakončí a organizátoři začnou plánovat jeho 13. ročník.
Ve dnech 3.–9. července se v Mikulově uskutečnil již 25. ročník kytarového festivalu a město se tak opět po roce proměnilo v centrum mezinárodního kytarového dění. Festival každoročně pořádá občanské sdružení Kytarový festival Mikulov ve spolupráci s Regionálním muzeem v Mikulově za významné podpory města Mikulova, Ministerstva kultury ČR, Jihomoravského kraje a za přispění řady dalších institucí, firem i jednotlivců.
Festivalu se zúčastnilo na pětaosmdesát aktivních účastníků, vesměs z řad studentů českých i zahraničních konzervatoří, akademií a vysokých hudebních škol, a dvaadvacet lektorů a umělců.
Registrovaní účastníci festivalu měli možnost okusit výuku v jedenácti mistrovských třídách vedených renomovanými lektory a interprety (Aniello Desiderio, Zoran Dukić, Marcin Dylla, Jozsef Eötvös, Jeremy Jouve, Johannes Monno, Thomas Offermann, Paolo Pegoraro, Judicaël Perroy, Petr Saidl, Jens Wagner).
Další stovky zájemců, tentokrát i z řad široké veřejnosti, přilákaly odpolední a večerní festivalové koncerty, které se tak jako v minulých letech konaly v nádherných prostorách mikulovského zámku. Vynikající výkony umělců ve spojení s krásným prostředím a výbornou akustikou zámeckého nástupního sálu se pro návštěvníky koncertů staly nezapomenutelnými zážitky.
Program festivalu obsahoval i workshopy (Paolo Pegoraro: Od techniky k hudbě – od hudby k technice; Jozsef Eötvös: Transkripce děl J. S. Bacha; Zdeněk Dvořák: Práce v nahrávacím studiu), kurz Alexandrovy techniky pod vedením Michaela Parkinsona a hru v kytarovém orchestru, který vystoupil na závěrečném koncertě pod taktovkou Rostislava Coufala.
Součástí festivalu opět byly i prodejní výstavy mistrovských kytar, kytarového příslušenství, not, CD, DVD a dalších publikací.
Organizátoři děkují všem, kteří ke zdárnému průběhu festivalu jakýmkoliv způsobem přispěli, a již nyní pracují na přípravě dalšího, 26. ročníku mikulovského kytarového festivalu, který se uskuteční ve dnech 1.–7. 7. 2012.
Manželé Olga (59) a Slavomír (59) Měšťánkovi jsou oba dva lékaři interních oborů. A oba dva jsou také zastupiteli města Mikulova. Společný rozhovor se pro toto letní číslo Zpravodaje přímo nabízel. V Mikulově společně žijí již od roku 1976, Olga z Mikulova pochází, Slavomír je z Brna. Coby mladí manželé se seznámili a vzali na medicíně, pak spolu přišli do pohraničí za prací.
Čím byste byli, kdybyste nebyli lékaři? O. M.: „Archeoložka. Měla jsem ráda historii, zajímaly mne staré kultury. Byl to v mládí můj sen. Ale později jsem se rozhodla jít na medicínu a být lékařkou.“
S. M.: „Já jsem do poslední chvíle nevěděl, co budu studovat. Měl jsem nevyhraněné zájmy. Ale mám blízko k přírodě, k její ochraně, zahradničení. Tak možná by se moje kroky ubíraly tímto směrem, kdybych nešel s kamarády na medicínu.“
Proč jste kandidovali v komunálních volbách za „vaše“ strany? S. M. (KDU-ČSL): „Já jsem se vždycky v místní politice angažoval jako nestraník ve středopravicových stranách. To je mi blízké.“
O. M (TOP 09): „Já jsem se stala členkou TOP 09, protože jsme chtěli v Mikulově udělat rovnovážnou pravicovou protiváhu ODS. Osobně nejsem extrémní pravicový tip, inklinuji spíše ke středu.“
Z čeho jste měli v poslední době největší radost? O. M.+ S. M.: „Rozhodně z narození našeho prvního vnoučka Dominička, který přišel na svět 14. května.“
Kdy jste se naopak nejvíce báli a měli strach? S. M.: „Co se týká politiky, bojím se toho, aby vládní koalice neprohospodařila svůj mandát. Tím, jak se politici chovají, stravují svými vnitřními spory většinu energie. Stejně tak jsem měl hrůzu z demonstrací odborářů. To mi připadá příšerné.“
O. M.: „Z toho já strach nemám, spíš se mi to nelíbí. Normálně myslícím lidem je snad jasné, že se může utratit jen to, na co máme, a nedá se žít dlouhodobě na dluh. Za smysluplné v rodině považuji zadlužit se třeba na bydlení či vzdělání. Ale zadlužit se kvůli dovolené, to mi nepřijde rozumné. Trápí mne, že mnoho lidí opustilo toto normální racionální myšlení. A ti jsou pak slepě využíváni populisty k tomu, aby nedemokraticky demonstrovali. A to mne štve. A strach mám spíše o některé vážněji nemocné pacienty, o které v nemocnici pečujeme.“
Kde jste se v Mikulově naposledy dobře najedli? O. M.: „To je opravdu těžká otázka, abych žádnou restauraci neurazila. Dobrou restauraci dělá kuchař. (po dlouhém přemýšlení) Naposledy jsem se dobře najedla v restauraci Pod Radnicí. Nevím ale, zda mi nedali protekční porci, protože tam pracuje náš synovec, ale pochutnala jsem si.“
S. M.: „Já se vždycky dobře najím ve školní jídelně. Mile mně překvapila nabídka menu v hotelu Galant.“
Pivo nebo víno? S. M.: „To záleží od situace. Po sportu si nedokážu představit, že bych pil víno. To si rád dám české dobré pivo. A víno mám rád dobré, ať už bílé či červené.“
O. M.: „Tak samozřejmě víno. Jsme ve vinařském kraji. Mám ráda spíše pozdní sběr, méně kyselinek. Pivu taky neřeknu ne, ale zase to nesmíme přehánět. Pracuji v jaterní poradně a musím jít příkladem.“ (smích)
Prozradíte na sebe, jak aktivně sportujete? O. M.: „Kolo, turistika a lyže. Kupodivu jsem lyžím přišla na chuť až po padesátce, když jsem dostala lepší boty i lyže. A sjezdování mám opravdu ráda.“
S. M.: „Vždycky jsem hrával basketbal a i teď hrajeme s partou košíkovou v Lednici. Když je hezky, vyrazíme s manželkou na kolo anebo chodíme na výlety. O dovolené se snažíme nesedět, neležet, v zimě lyžujeme.“
Jak vypadá vaše dovolená? S. M.: „My jsme individualisté. Plánujeme si cesty sami. Je to mix poznávání, fyzické zátěže i lenošení u vody.“
O. M.: „Snažíme se postupně poznávat jednotlivé kouty Česka a každý rok chceme zdolat jednu „tisícovku“. To je náš plán, zdolat všechny tisícovky a nejvyšší vrcholy všech českých pohoří. V Česku je spousta krásných míst. Poslední vrchol, který jsme zdolali, byl nejvyšší bod Ždánického lesa, jmenuje se U Slepice a má 438 metrů. Jinak se snažíme poznat i svět a každý rok si plánujeme svou individuální cestu za poznáním.
Kdy a čím vás naposledy váš partner rozesmál? O. M.: (ke svému muži) „Každý den se na tebe směju a ty se usmíváš, když si něco vymyslíme.“
S. M.: „Smějeme se, to je fakt. A teď jsme koupili zahrádku s dvěmi plodnými meruňkami. A mne rozesmálo, že se žena s velkým nadšením vrhla na zavařování. Což deset let nedělala. A ještě dnes hodinu před touto schůzkou řekla: ‚Jeď ještě pro jeden košík, mám toho málo.‘ Tak to mne rozesmálo.“
O. M.: „Mě rozesmává manžel každý den. Teď zrovna i s tou zahrádkou, protože projevil zájem, že by chtěl i mírně vinařit. Taky mne rozesmává, když stále neví, jak má zapnout či vypnout troubu nebo pračku. My máme každý den spousty drobných příhod a rozhodně nemám pocit, že bychom se nudili.“
Čím jste se navzájem naposledy vytočili? S. M.: „Tak to já řeknu naprosto snadno. Jeli jsme na kole do osady Hnízdo a hnala se bouřka. A žena říkala: ‚Co kdybychom se obrátili a nechali toho.‘ Takový nesmysl! Když už jsme dojeli tak daleko, tak jedem. Déšť nás přeci nemůže rozhodit. Nakonec jsem nezmokli, jen jsme zapadli do bláta. Naštvala mne, že se bála bouřky.“
O. M.: „Já jsem člověk, který myslí dopředu, a když vidím, že to nebude ono, že se řítíme do maléru, tak mám tendenci tu akci zastavit. Kdežto manžel, když se rozhodne, tak jde do akce hlava nehlava. A né, že jsme nezmokli. Zmokli, ale schovali jsme se do háječku a tam vydrželi. Nakonec to byl krásný výlet až na ten závěr, kdy jsme zapadli do bahna a tak špinaví jsme už hodně dlouho nebyli. A doma jsme všechno dobře hodinu čistili. A tím mne vytočil.“
Která kniha leží momentálně na vašem nočním stole, co čtete? O. M.: „Mám ráda detektivky a historické romány. Teď jsem četla Čtvrtou kostku od Jana Rybáře. Renesanční detektivku z rudolfínské Prahy. Když mám čas velmi ráda čtu.“
S. M.: „Přiznám se, že jednou za čas sáhnu po vážnější literatuře. Ale rád čtu detektivky, těch máme v knihovně spousty. Teď jsem dočetl takovou trochu špionážní z prostředí Finska.“
Které jsou vaše 3 TOP akce v Mikulově? S. M.: „Kytarový festival, Kampanila, koncerty v Dietrichsteinské hrobce. To se nám moc líbí. Na druhou stranu, vinobraní to není náš šálek čaje a spíš odjíždíme z města.“
O. M.: „Velice dobré jsou jazzové dny Karla Krautgartnera, ty mám ráda. A pak Kytarový festival. Kdysi byla mým oblíbencem i „dílna“ v posledních letech už moc ne. A velice pěkné jsou akce, které pořádá Galerie Efram.“
Jakou osobnost z profesního hlediska uznává vaše žena? S.M.: „Profesora Ježka a docenta Vaništu.“ O. M.: „Ano to byly osobnosti, které všichni respektovali. Lidé ze staré školy, kteří to uměli. Těch si opravdu vážím.“
Jaký je oblíbený film vašeho muže? O. M.: „On jich má víc. Spíš jsou to filmy staršího data nebo oskarové filmy. Miluje i staré české filmy, od Hrabala, Menzela. A má rád dokumenty a často se díváme na různé politické pořady.“ S. M.: „No sám bych váhal. Skřivánci na niti, ty mám fakt rád a zfilmované romány, například Doktor Živago.“
Na závěr… Manželé Měštánkovi na sebe prozradili ještě jednu věc. Pani Olga je podle zvěrokruhu beran a její manžel býk. „Relativně znamení, která by k sobě neměla jít. Ale vidíte, že to vydrželo,“ svorně se usmívají. Beran je ohnivé znamení a má tendenci všechno hnát a býk nemá rád změnu a je hodně konzervativní. „Já to ženu a manžel to brzdí a někde se potkáme,“ říká na závěr rozhovoru Olga Měšťánková.
Pravidelnou dávku kultury servíruje projekt zvaný Mikulovské hudební a divadelní léto. Oslovuje všechny generace a jde cestou napříč žánry.
Mikulov během prázdnin nabízí hudební i divadelní zážitky všeho druhu – na programu je jazz, dechovka, country, vážná hudba i pohádka pro nejmenší.
Zatímco čtvrteční podvečer 14. 7. patřil hitům krále bílého soulu v podání brněnské revivalové kapely Joe Cocker Band, Dietrichsteinskou hrobku uplynulou neděli rozezněly klasické tóny mezinárodního uskupení Johann Strauss Quintett. Jeho členové připomněli díla dvou skladatelů rodiny Straussů a jejich současníků, jako jsou Johann Schrammel, Joseph Lanner, Karl Komzák nebo Antonín Dvořák. Rytmus polky a valčíku ovládne 21. července zase Náměstí. Zahraje tam dechová hudba Mikulovanka. O týden později převezme štafetu taneční skupina Lednický ranč s country show. Ikona slovenského jazzu odstartuje druhou polovinu prázdnin. Peter Lipa se na mikulovském Náměstí představí 4. srpna.
(Joe Cocker Band)
Dietrichsteinskou hrobkou pak bude 11. srpna znít hlas Martina Hammerle Bortolottiho. „Rakouský koncertní pěvec vystoupí v Mikulově vůbec poprvé. Připraví si pro nás vítězné písně ze začátků festivalu v San Remo, a to v chronologickém pořadí od roku 1951. Grazie dei fiori, Vola colomba, Viale d´autunno, Tutte le mamme. Nebudou chybět ani ty nejslavnější melodie jako Volare, Ciao ciao bambina, Romantica a Al Di La,“ prozradila Markéta Sojková, ředitelka společnosti Mikulovské rozvojové, která projekt organizuje.
Předprodej vstupenek na tento recitál zajišťuje Mikulovská rozvojová. Jedna vyjde na stokorunu, mládež, senioři a držitelé průkazu ZTP zaplatí polovinu, děti do dvanácti let mají vstup zdarma. Malí návštěvníci si však přijdou na své hlavně 18. srpna, kdy pódium na Náměstí zaplní Čmeldové. Pohádkové představení přichystají valtičtí ochotníci z divadelního souboru Basta Fidli.
Letní projekt uzavře osvědčený Johann Strauss Quintett, a to 27. 8. v Dietrichsteinské hrobce. Vstupné zůstává stejné jako na jejich červencový koncert – plné 80, snížené 50 korun.
Všechna vystoupení začínají v 18 hodin, konají-li se na Náměstí, vstupné se neplatí.
Před rokem a půl jsem se na jedné zajímavé přednášce potkala s Hanou. Už to nebyla ta paní učitelka Hana Lípová, kterou jsem znala z Mikulova. Byla jiná. Svítila. A to nejen díky svým blond vlasům. Daly jsme se do řeči a ona mi prozradila, že se chystá napsat knihu. Svou prvotinu, ve které chce popsat, jak hledat a najít partnera pro život a být šťastná.
Dnes má Hana, již Vovsová, svůj autorský křest za sebou a její nová kniha Láska na první kliknutí aneb Jak hledat a najít partnera je souhrnem jejích osobních zkušeností s hledáním lásky i inspirací pro druhé. Po rozvodu s manželem nechtěla zůstat sama a proto se rozhodla hledat partnera. Velkým pomocníkem jí v tom byl internet. A když svého dnes již manžela Jiřího našla, rozhodla se, že se o své zkušenosti podělí. Její kniha je cenná právě v tom, že je opravdu ze života. Že ji nepsal žádný „odborník na seznamování“, ale život sám. A rady prověřené životem patří k těm nejcennějším.
Její knižní debut měl křest v Praze. V srpnu autorka plánuje pokřtít „své dítě“ také v Mikulově a na podzim v Brně.
Proč jste se rozhodla právě pro internet? Měla jste k seznamování málo příležitostí? Ať jsem se pohybovala všude možně, partnera jsem nemohla najít. Věk, ve kterém probíhá přirozený výběr partnerů a kdy jejich nabídka je široká, jsem měla už za sebou. Nepopírám, že bych se mohla seznámit i bez internetu, ale po několika letech, kdy jsem žila sama, jsem už nechtěla dále čekat. Bylo mi líto let prožitých bez partnera.
Mnozí tomuto druhu seznamování příliš nevěří. Také jsem to tenkrát tak viděla. Podle mě byla internetová seznamka leda pro zoufalce a úchyly. Prostě jsem měla o seznamování hodně zkreslené představy. A pak když jsem se tam jednou podívala a vykřikla úžasem: „A jéje tady je chlapů!“A všichni ti muži někoho hledali, stejně jako já. Přesvědčila jsem se, že středověk opravdu skončil, a že vystavením svého osobního profilu se nevystavuji veřejnému zhanobení.
Když se ohlédnete zpátky, věděla jste už na začátku, jakého partnera přesně hledáte, jaké jsou vaše priority, požadavky, ze kterých neustoupíte? V začátku byla nespokojenost s tím, jak jsem žila sama. Pak přišla touha a přání to změnit a to už byl krůček k rozhodnutí si najít partnera. Představy, jakého chci, byly spíše takové mlhavé, něco v tom duchu, že by mě měl rád takovou, jaká jsem, a podporovat mne a já na oplátku jeho. Když to na schůzce nevyšlo a já jsem byla vedle jak ta jedle, nedělala jsem z toho katastrofu, snažila jsem se to přehodnotit a hledat dál.
Byla jste tou, která si vybírala a oslovovala muže? Oslovovala jsem muže i muži oslovovali mne. Bylo to tak 50 na 50. Moje aktivita se mi ale nakonec vyplatila. Muže, který byl ten poslední a který se stal po nějaké době mým manželem, jsem oslovila já první.
Prozradíte nám, s kolika muži jste se setkala, než jste si řekla „ano, to je ON!“? Neprozradím, to se dočtou čtenáři v mojí knize. Mohu jenom říci, že jich bylo hodně. Jsem ráda, že jsem se tím počtem nedala odradit, i když jsem musela překonávat někdy pro mne nepříjemné chvíle. Třeba i takové, jako když jsem byla častěji viděna s cizími muži v družném hovoru a pan číšník, tenkrát v jediné nekuřácké mikulovské restauraci, kde jsem si dávala „randíčka“, už po mne spiklenecky pomrkával. Vždy bych nejradši měla na sobě Potterův kabát, který by mne v tu chvíli učinil neviditelnou. Ale pořád jsem v hloubi duše věřila, že mi všechny nepříjemné okamžiky přinesou ovoce.
A co muži, s kterými jste se seznamovala? Jací byli? Prošla jsem schůzkami s různými muži, kteří se snažili všelijak na mne zapůsobit. Jeden mne přesvědčoval, ať si vyhledám den své smrti na netu. Další mne nazval poblblou učitelkou, protože jsem si nechtěla koupit koncentrát z aloe very na pročištění jater kvůli zamořenému prostředí. Mé slova, že jsem dostatečně imunní, jelikož mne rodiče za totalismu vychovávali v přiměřené špíně, ho přiváděla k zuřivosti. Někteří vyžadovali reprezentativní vzhled a rovnou si přeměřovali můj zadek.
A takovou nabídku chcete doporučovat dalším samotným ženám? Takový nebyli přece všichni! Většina z nich byli normální muži, kteří upřímně toužili po tom stejném co já, po vážném a trvalém vztahu.
Žen a mužů, jako jste byla vy, kteří hledají partnera a mnohdy se jim to dlouho nedaří, je spousta. Měla byste pro ně nějaké povzbuzení? Jasně že mám. A nejen já, ale i spousta dalších, kteří mají své šťastné vztahy a manželství založené na internetovém seznámení. Nenechte se odradit tím, co se povídá kolem Vás, že ženy a muži pro manželství v určitém věku nejsou. Myslíte, že muži chtějí žít sami? Domnívám se, že také nechtějí, jinak by jich nebyly plné seznamky. Důležité je potkat se a k tomu může pomoci právě internet.
Proč jste se rozhodla napsat o tom knihu? V určité fázi hledání jsem nevěděla kudy kam a byla jsem bezradná. Proto jsem si řekla, že až se mi to podaří, napíši o tom knihu. Knihu jako motivaci a inspiraci pro další chtivé seznamování.
Co tedy vidíte jako největší klady knihy? Upřímnost a otevřenost s jakou popisuji své rozličné peripetie a jejich zvládání a možná ta nezdolnost nevzdát se svého cíle.
A její zápory? Právě ta upřímnost, ta se asi ve společnosti moc nenosí. Bylo mi jedním redaktorem z televize, který měl točit reportáž o knížce, vyčteno, že je z knihy patrné, pod jakými city jsem ji psala. Kdyby prý byla neutrální, bylo by to zajímavější čtení. Reportáž se nekonala, ale nebyla jsem zklamaná. Byla jsem z jeho „kritiky“ nadšená! Vždyť to jsem chtěla, aby z ní šly „cítit“ nějaké pocity, dojmy. Později jsem zjistila, že tento muž je osamocený a hledá zatím neúspěšně partnerku.
A jak byste svou knihu ve zkratce charakterizovala? No přiznám se, že těžko se mi hovoří o vlastní knížce, nad kterou nemám ten správný nadhled. Proto použiji slova mého kamaráda, odborníka na lidskou psychiku – psychiatra MUDr. Michala Raszky, Ph.D. Po jejím přečtení stručně vystihnul její obsah: „Reflexe seznamování a hledání životního partnera psaná elegantním humorem. …během čtení vede k zamyšlení se nad svými postoji v partnerském vztahu a otevírá nové otázky.“
Napadá mne otázka tvorby samotné knížky. Bylo pro Vás těžké napsat knihu a jak dlouho Vám to trvalo? Kniha je napsaná s takovou lehkostí. Samotné psaní nebylo pro mne těžké, šlo mi to tak říkajíc samo. Mnohem těžší bylo najít formu knihy a její uspořádání, aby dávalo smysl a bylo zároveň pro čtenáře zajímavé. Nejtěžší byly ovšem poslední korektury, kdy jsem musela škrtat a vyhazovat nadbytečné věci ve svém dílku. To, co se mi zpočátku zdálo jako perla, muselo jít nemilosrdně z kola ven. Celá kniha mi trvala i se všemi úpravami asi rok. Nepsala jsem samozřejmě každý den, spíše občasně.
Kniha je již půl roku na pultech knihkupectví. Které další aktivity s její propagací máte spojené? Vzápětí po jejím vydání jsem absolvovala aktivity v rámci propagace knihy a zájmu o ni. např. křest v Praze za podpory internetového serveru seznam.cz, natáčení pro televizní pořad Sama doma, Pořad Randes-vous v Českém rozhlase Brno. Mám také pravidelné Magazíny o seznamování na rádiu Petrov, moderovaný chat na serveru lide.cz aj. A rozhodně se chystám představit svou knihu koncem srpna v Mikulově a začátkem podzimu v Brně. Přesné datum mohou čtenáři najít v dalším čísle Zpravodaje.
Kniha Hany Vovsové je o hledání a nalezení. Není určena jen ženám, ale má být inspirací i pro muže, kteří k sobě chtějí najít ženu, ale nevědí, jak na to. Hledat, hledat, hledat. Ať už se to týká čehokoliv v našem životě a v jakémkoliv věku! Jitka Chromá
Slavnostním ceremoniálem v sále barokní saly terreny mikulovského zámku byl uplynulou sobotu zahájen letošní ročník Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“. Kurátor Jiří Ptáček na něm představil šestici výtvarných umělců, které pozval se záměrem spojit dvě vzdálené generace. Účastníky a hosty přivítali rovněž starosta města Mikulova Rostistav Koštial a ředitel Regionálního muzea v Mikulově Petr Kubín. Hudební doprovod zajistila romská jazzová formace Rosen Trio &.
Záměrem sympozia je najít společnou řeč mezi umělci, kteří by se za běžných okolností jen málokdy potkávají. Tři z šesti umělců jsou proto starší šedesáti let. Spolu s nimi stráví měsíc ve zdejších ateliérech trojice studentů či čerstvých absolventů uměleckých škol. „Jejich úkolem není nutit se ke spolupráci. Každý pracuje na vlastních dílech“, vysvětluje Ptáček. „Důležité ale je, že spolu mohou mluvit, nacházet pozorumění pro odlišné způsoby uměleckého myšlení a neformálně sdílet své inspirace. Vybíral jsem především silné osobnosti s osobitým uměleckým názorem, protože díky tomu může být vzájemná komunikace hodnotná“. Pozvanými staršími umělci jsou olomoucká abstraktní kreslířka Inge Kosková, slovenský konceptuální umělec Otis Laubert a brněnský malíř a performer Václav Stratil. Také mezi mladšími autory je slovenský zástupce, konceptuální umělkyně Katarína Hládeková. Hládeková se po ovšem po studiích v Čechách usadila v Praze. Malíř Vladimír Houdek a různorodě tvořící Matyáš Chochola jsou pak spolužáky z pražské Akademie výtvarných umění.
