Video - Gary Lucas dokázal, že je Blues Alive
Rozhovor se slavným bluesovým muzikantem
V rámci mezinárodního bluesového festivalu Blues Alive vystoupil 18. listopadu v mikulovském kinoklubu Gary Lucas - kytarista, kterého americký časopis Rolling Stone nazval zázrakem moderní kytary, a jehož britský magazín Classic Rock zařadil mezi sto nejlepších žijících kytaristů.
DS: Kdo pro Vás objevil krásu blues?
GL: Objevil jsem ji sám, když jsem slyšel mého prvního a jediného učitele hry na kytaru, vlastně jsem bral lekce jenom měsíc, když mi bylo devět, hrát jednu bluesovou pasáž.
DS: Co to s Vámi udělalo?
GL: Cítil jsem mrazení a řekl jsem: zahrajte to znovu! No a pak taky, když jsem v roce 1957 slyšel Itty Bitty Pretty One, bluesovou extatickou r&b skladbu od Thurstona Harrise. Ta mě uchvátila natolik, že jsem v ten moment věděl, že se chci dostat na dřeň téhle oduševnělé hudby plné emocí, že se chci dostat k jádru blues.
DS: Tohle stačilo, abyste propadl blues?
GL: Samozřejmě jsem ještě studoval mistry – Roberta Johnsona, vyjícího vlka, bahnitou vodu a mého oblíbence Skipa Jamese. Jen proto, že jsem o nich četl, ale nikdy jsem je nehrál, jsem sháněl jejich nahrávky, a stal se tak závislý na celý život.
 |
 |
DS: Hrají muži blues jinak než ženy?
GL: No, myslím že ne. Myslím, že blues je mezinárodní vyjádření stavu člověka s veškerou bolestí i radostí, kterou má v srdci. Slyšel jsem úžasné hráčky, a kdybyste je slyšela a měla zavřené oči, nepoznala byste, jestli jde o ženy nebo muže.
DS: Možná proto, že se v hudbě příliš nevyznám...
GL: Podle mě pohlaví, rasa ani náboženské vyznání skutečně nevytváří podstatné rozdíly v tom, jak hrajete blues. Není to nutně mužská nebo černá hudba, je to hudba všech barev duhy.
DS: Co Vás spojuje s Českou republikou? Slyšela jsem , že máte české kořeny…
GL: Je to tak. Můj dědeček z otcovy strany přišel z Čech do Ameriky kolem roku 1916, tenkrát ještě s příjmením Lichtenstein, které na Ellis Island (přistěhovalecká stanice pro imigranty – pozn. DS) změnili na příjmení Lucas.
DS: Proč vlastně?
GL: To netuším, možná si mysleli, že původní zní moc cize nebo evropsky. Nicméně si myslím, že kdo ta příjmení měnil, odvedl skutečně dobrou práci. Lichtenstein totiž znamená něco jako kámen světla, jako diamant nebo žhavé uhlí. A jméno Lucas také odkazuje ke světlu. Rád si proto myslím, že když hraju, tak vydávám vášeň a světlo.
DS: U nás tak zřejmě nejste poprvé...
GL: Skutečně ne. Vzpomínám si třeba, že jsem v devadesátých letech hrál ve Snídani s Novou. Ptali se mě tenkrát, jestli mám modrou krev. Naráželi na příjmení mého dědečka. Mně to ale tak překvapilo, že jsem jen řekl, ne, pokaždé, když se holím a pořežu se, moje krev je vždycky červená, ne modrá.
DS: Novináři a kritici o Vás píšou v superlativech, máte na to nějaký recept?
GL: To ne. Je jistě vážně milé, že mají rádi moji práci, ale víte co, dělám, co dělám, a kdyby se jim to nelíbilo, je to taky okey. Vždycky jsem měl v úmyslu udělat svou hudbou v první řadě radost sobě, a doufal jsem, že pokud jsem s výsledkem spokojený, pak můžu věřit, že někde mohou být stejně smýšlející lidé, kteří by si to taky mohli užívat, ne jenom kritici! Člověk doufá ve velké publikum, a já si nemyslím, že to, co dělám, je skutečně tak neobvyklé.
DS: To je celý Gary Lucas. On si nepotřebuje hrát na hvězdu. On hvězda je. I když skromná.
